Paseka jednorožců - 1.kapitola (Elëonys)
Paseka jednorožců – 1.kapitola
Pomalu nastával večer.
Studený vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Měsíční záře jim dodávala lesklý nádech a obohacovala je o krásný třpyt. Na první pohled nebylo téhle dívce víc jak dvacet let. Přitáhla svému koni otěže a ten na pokyn zastavil. Podle jejího oděvu by ji každý z jejího rodného města poznal, protože se od ostatních dívek lišila právě v tomhle: nosila kožené kalhoty, jezdeckou vestu a vlastně všechno co by jiní hledali pouze na muži. Byla to Elënia, dcera známého obchodníka z Gyrdënu.
Otočila se. Za ní cválal další kůň s mužem v sedle.
,,Pospěš si.“ Zavolal na ni s širokým úsměvem na tváři, když kolem ní projížděl. Uháněl k blízkému lesu a za chvíli se ztratil v temnotě jeho vysokých stromů.
,,Mně jen tak neujedeš,“ zavolala ještě na svého přítele a vyrazila ve stopách jeho koně.
V lese rostly hlavně borovice, mezi nimi se tyčila sem tam nějaká bříza a podél stezky se vzpínaly rozkvetlé maliníky. Elëniin hřebec klusal po široké lesní cestě a jeho majitelka hledala pohledem známky nějakého pohybu.
Nic. Po chvíli se zmohla na slabé zavolání. Stále se však nic nedělo.
Její tmavě jantarové oči těkaly kolem, když vtom nedaleko zazněl hrozivý mužský výkřik. Elënii se hrůzou postavily chloupky v zátylku. Kopnutím do slabin popohnala svého bělouše do rychlého běhu.
Pozorně naslouchala každému zvuku lesa. Žádný pohyb jí nesměl uniknout.
,,Sirthusi!“ zavolala naléhavým tónem, ale žádná odpověď nepřicházela. ,,No tak, ozvi se přeci!“
Ticho.
Za okamžik zahlédla něco povědomého na blízkém mechu. Nemohla tu věc pořádně rozeznat, protože byla z části zahalena hustým borůvčím. Jen co přijela blíž, zděsila se. Na zemi tam ležel hnědák jejího přítele. Zdálo se, že je živý, ale obrovská rána na boku, jí přesvědčila o opaku.
Ladně, ale rychle seskočila se svého koně. Ušla pár kroků a spatřila to co dlouhou dobu hledala.
,,Sirthusi!“ zavolala znova a rozběhla se k ležícímu muži.
Přiklekla si k němu a pohlédla do polomrtvé tváře.
,,Věděl jsem, že mě najdeš,“ řekl polohlasem. Rozkašlal se a poprskal svou košili krví.
,,U Ballandiën, co se ti to stalo?“ zeptala se Elënia a prohlédla mu celé tělo. Na trupu měl mnoho drobných škrábanců ze kterých vytékala páchnoucí zelená tekutina. ,,Musím tě odsud hned dostat.“
Položila si jeho paži kolem ramen. Zkusila svého přítele zvednout, ale nenašla v sobě dostatek síly. ,,Musíš mi pomoct. Sama tě nezvednu.“
Sirthus se s námahou a dalším kašláním krve postavil na nohy a opřel se celou svou vahou o dívku. Ta poklesla v kolenou, ale nenechala svého přítele spadnout zpátky na zem. Udělala prvních pár kroků a zraněného za sebou vlekla. Sirthusovi se při tom zranění víc otevřela a zelený hnis z nich vytékal společně se sraženou krví. Elënii se zachtělo zvracet, ale udržela se. Nechtěla dát na sobě nic znát. Její přítel se svíjel v tichých křečích bolestí, ale dívka věděla, že ho musí dostat do bezpečí.
Pomalu se dobelhali ke stojícímu koni. Elënia položila Sirthusovy ruce na kožené sedlo a pomohla mu nahoru. Naskočila za něj a její přítel se o ni pokorně opřel. Vykašlal další chuchvalec krve, který zašpinil otěže v místech kde se držely. Dívka je neochotně vzala do svých dlaní a popohnala koně do mírného klusu.
Vyjeli z lesa na zelenou louku a bělouš se vydal cestičkou k velikému městu. Gyrdën zde stál už více jak pět století a spolu s divokou přírodou dodával tomuto místu krásné zátiší. Město hlídaly asi sto stop vysoké kamenné hradby s ještě vyššími strážnými věžemi, na kterých byl vyryt znak města – veliký gryf s korunou na hlavě. Toto město sice nebylo královské, ale bylo největší obchodní stanicí z celého království.
Kůň dojel k jedné ze dvou obrovských bran u které hlídali vojáci s halapartnami. Bělouš zpomalil, ale jeho majitelka ho kopnutím do slabin postrčila znovu ke klusu. Před ně se postavil jeden ze strážných a namířil na zvíře hrotem své zbraně. Kůň smykem zastavil.
,,Co si myslíš, že děláš?“ vyhrkl na Elënii voják. ,,Nevíš, že se máš nechat zkontrolovat než vjedeš dovnitř? A co tady děláš tak pozdě večer?“
,,Prosím, musíte mě hned pustit dovnitř. Mám tady zraněného.“
Voják si teprve teď všiml krvácejícího muže. Zezelenal v obličeji.
,,Co se mu proboha stalo?“ zeptal se vystrašeně.
,,Musím hned dovnitř,“ vykřikla na strážného dívka.
,,No ovšem, ovšem. Otevřte!“ zařval na ostatní, kteří ihned vytáhli mohutnou železnou bránu.
Kůň uháněl širokými ulicemi města, jakoby věděl kam má své jezdce dovézt. Elënia mu udávala směr jen jemnými šťouchnutími do slabin. Podkovy hrály nádhernou píseň, když se dotýkaly kamenných hlav zasazených do země.
Ve městě stály většinou kamenné domy, mezi kterými se jen někdy objevil dřevěný.
Kůň dojel k velikému domu s tmavou doškovou střechou, kde na pokyn své majitelky zastavil. V domě se i na tuto pozdní dobu ještě svítilo. Dívka seskočila z koně a běžela ke dveřím, na které ihned zaklepala mosazným klepadlem.
Zanedlouho se ozvalo klepání, jako když někdo sestupuje ze schodů a po chvíli se otevřely těžké dřevěné dveře. Z nich vykoukla postarší žena. Na sobě měla dlouhé domácí šaty potrhané od maliníků.
,,Elënio, co tě ke mně přivádí v tuto pozdní hodinu?“ zeptala se hřejivým hlasem.
,,Prosím tě, musíš mi pomoct!“ vyhrkla dívka se slzami v očích.
,,Proč? Co se stalo?“ zeptala se žena.
,,Sirthus. Něco se mu stalo!“ dodala Elënia.
Žena se už víc neptala a poručila dívce aby jej donesla dovnitř. Ta se vrátila ke koni. Její přítel byl v bezvědomí. Stáhla ho za kalhoty dolů a jeho ruku si opět dala na ramena. Stejně jako v lese ho i teď dovlekla do domu a uložila jej do postele, které ji žena uvolnila.
,,Dovezla jsem ho k tobě, protože jen ty si s těmi zraněními dokážeš poradit. Helgo, jestli ho zachráníš, budu ti do smrti vděčná.“ řekla Elënia.
Dívka chtěla pokračovat, ale léčitelka ji zvednutím ruky utišila.
Helga přejela rukou nad zraněními a zamyslela se. ,,Vím co jej zranilo. Ale je to divné. Tyhle zvířata jsem tady neviděla už více jak dvacet let.“
,,A co to tedy bylo?“ zeptala se Elënia.
,, Byli to orefraimové…“ oznámila jí bylinkářka. ,,Počkej tady chvíli.“ Zvedla se a zmizela ve své kuchyni.
Dívka se podívala na svého přítele. Sirthus vypadal jakoby spal. Jeho trup se v pravidelných intervalech mírně zvedal a zase klesal. Je to moje vina, pomyslela si a z oka jí vypadla zářivá slza. Kéž bych ho nepřemlouvala aby si se mnou vyjel. Utřela si obličej a otočila se.
Dům léčitelky se jí strašně líbil. Na obyčejných šedivých stěnách byly pověšeny sušené bylinky všech druhů a barev a dodávaly místnosti hřejivý nádech. Tenhle pohled jí vrátil zpět ztracený úsměv.
,,Podívej se,“ Helga se vrátila a postavila se k nemocnému. ,,Mám tady nějaké bylinky, které by na takové škrábance měly zapůsobit. Uvidíme.“ Nadrolila v prstech zelenou rostlinku a opatrně ji nasypala do jedné rány.
Sotva se spojila léčivá bylina se zeleným hnisem zasyčelo to, ale nic se nestalo.
,,Věděla jsem to,“ řekla bylinkářka. ,,Tohle zranění nevyléčím.“ Otočila se a podívala do Elëniiných očí. ,, Orefraimové způsobují svými drápy ošklivé škrábance, které se dají vyléčit jen jedinou věcí – práškem z jednorožcova rohu.“
KONEC 1.KAPITOLY
Komentáře
Přehled komentářů
První kapitola se mi líbí, jako začátek něčeho většího je to slibné, jen bych se pokusila vychytat drobné chybky především pravopisného charakteru a opakování slov (a zbytečných otázek). Dále bych se zamyslela nad užitím některých výrazů, např. dům léčitelky se jí strašně líbil... vím, říká se to, ale v psaném slově je toto spojení nevhodné. Takže vychytat mouchy a jen tak dále!
prostě můj názor
(Amywiel, 1. 7. 2006 13:12)